Pamatnestromy.cz :: Knihy : Tam kde teče Doubravka 2 (detail)

Tam kde teče Doubravka II - 2. vydání upravené a doplněné

Pokračování krajem kolem řeky – osady i vesnice například Heřmaň, Chuchel, Ostružno, ale i vzdálenější Klokočov , Vilémov , Uhrov se zajímavými památkami, Pařížov s přehradou, Běstvina i město Třemošnice nad ním se zříceninou královského hradu Lichnice a konečně „městečko na dlani“ Ronov nad Doubravou. Opět historie, vzpomínky, citace z kronik i místní literatury, ale hlavně krásná příroda a romantická řeka..
Obě knížky jsou bohatě doprovozené kresbami Jaroslava Turka, rodáka z Ronova.

DOSTUPNÉ V NAŠEM E-SHOPU

Ze IV. kapitoly: CHITTUSSIHO ÚDOLÍ

      Pamětihodnosti měst i vesniček jsou různé. Zajímavý kostel, stará tvrz nebo zázračná studánka. V Mladoticích je tím hlavním a nejdůležitějším řeka. Domky vesnice se snažily být u ní co nejblíže, ty ostatní alespoň na ni shlížejí se svahů, ale žádný z obyvatel to nemá k řece daleko. Vždyť ani v minulosti se nemohlo zdejší nejvýznamnější hospodářství, totiž mlýn, obejít bez Doubravy.(…..)
      (….) Pod Mladoticemi je kolem řeky vyhlášená oblast klidu, to znamená, že v Chittussiho údolí se nesmějí stavět nové chaty, příroda že je tu ponechána sobě a těm, kteří ji sem přicházejí navštívit. Jen jediný ruch zůstává tradičně trpěný – když tu jsou vodácké závody, nebo když se odmyká a zase po létě zamyká řeka.
      Kdo viděl Doubravku v normální čas, stěží uvěří, že by ji mohl někdo jet. Jenže – je tu přece přehrada. Po dohodě hrázný odpustí vodu, vytvoří tak umělou povodňovou vlnu (přibližně 12 m3 za hodinu) a vodáci mají, po čem touží, někdy v míře mnohem větší, než chtěli. Romantické řečiště, které za klidu láká k poskakování po kamenech i větších balvanech, se za velké vody změní ve více či méně skrytá úskalí. Doubravka někdy dává svým obdivovatelům pořádně zabrat – ani sám sjezd není nijak krátký: nasedá se obvykle pod pařížovskou přehradou, pak jedou do Mladotic a dál do Ronova, někdy až ke Žlebům.
      Pověstné je místo právě tam, kde je „Martin“. Nápadně velkému balvanu začali tak důvěrně říkat sami vodáci, a to podle nedalekého starobylého kostelíka sv. Martina při levém břehu řeky. Kolem tohoto kamenu dokáže velká voda vytvořit na obou stranách silný a zrádný proud. Pokud závodník zaváhá a včas nerozhodne, jak jet, řeka to udělá za něj a nemusí to dobře dopadnout. Připomínají se mi v té souvislosti slova Lukáše Pollerta, našeho úspěšného reprezentanta na divoké vodě. V jednom z rozhovorů o svém „stříbrném vítězství“ na olympiádě v Atlantě připomněl, že pro vodáka není soupeřem druhý závodník, ale vždycky voda. Živel právem hodný porovnání sil, ale i úcty.

      Mám však raději Chittussiho údolí bez ruchu závodů, s Doubravkou mírnější a nezkalenou, přesto si obdiv zasluhuje neméně. Právě proto, že dovede svým půvabem potěšit a chcete-li, pak napomůže se srovnáním myšlenek. Její proud má i v pohodě svou sílu, vytváří za kameny drobné víry, houpá spadlé listy, pění i bublá. Řeka dávno není jen větším potokem, tady je už řekou. Břehy jsou co chvíli jiné – travnaté a vyšší, pak zase s přímo lákavým přístupem do vody mezi malebně zkroucenými kořeny.
      Nad obloukem řeky se mezi větvemi stromů zcela samozřejmě pohled zvedne k stěnám a vížce kostelíka sv. Martina. Kostelík je starý, románského původu, snadno na něm můžeme rozpoznat rysy uplynulých staletí. Jako farní byl veden už v roce 1352, kdy měli nad ním patronát opati z vilémovského kláštera.
      Všechno je zde jako by odsunuté od života, kus cesty odtud až za polem se rozkládájí Kněžice, jejímž obyvatelům stále hřbitov u sv. Mar­tina slouží. Kdysi kolem kostelíku lidé žili, jejich osada se nazývala Stusyně. Jen nálezy střepů na poli za roklí severozápadně od kostelíka ji připomínají. Ani se přesně neví, kdy osada zanikla, snad již v 15. století.
      A tak kostelík a příroda, která ho obklopuje, byly nechány jen samy sobě. Je to svět stromů, balvanů a řeky. Každý do něho může vstoupit, pokud ovšem chce…..