Pamatnestromy.cz :: Knihy : Tam kde teče Doubravka 1 (detail)

Tam kde teče Doubravka I

Vypravování o kraji pod Železnými horami od pramenů řeky Doubravy nad Doubravníkem, kolem Krucemburku, Ždírce, Sobiňova, Ranska k Chotěboři, pak dál s řekou k Libici a k Malči. Půvabná řeka, které tu nikdo neřekne jinak než Doubravka. Historie Libické stezky, památky i romantická příroda kolem řeky.

DOSTUPNÉ V NAŠEM E-SHOPU

Úvod

Říčka má všechno, co má mít opravdová řeka.

Bublavost mladého pramenu i poklid proudu v rovině, mohutné duby na břehu i regulované koryto skoro bez větvičky. Má točící se vír a strmé skalní stěny, ale i třpytnost prosvětlených prahů v lukách. Má i opravdickou přehradu. Má všechno, co má mít velká řeka, ale tak nějak na "lidskou míru". Nenechte se však mýlit její líbezností i ona dovede vyletět z břehů a řádit jako odvěký živel. Většinou ale bývá jiskřivě svěží, s břehy tak blízkými, že zvou k přebrodění.

V zimě dokáže v zátokách promrzat až skoro na dno. Jen u jezů pak slyšíš, jak pod krunýřem ledu buší živoucí voda. V tom je i symbol jejího spojení se světem lidí. Říčka má v sobě sílu danou jí přírodou, proto je stále ještě schopna vzdorovat tomu zlému, co jí přináší neuvážené lidské konání. Je v ní skrytá obdivuhodná úpornost, s níž se snaží napravovat lidské chyby.

Jako většina našich řek má i ona ženské jméno.

Její jméno je však i nápovědou dávného obrazu krajiny, jíž protéká. Líbezné jméno, které pro mnohé z nás je shodné s hlasem domova.

Ta řeka je - Doubrava.

Z I. kapitoly : OD HLUBOKÉ

      Od rozcestí na Radostín půjdeme jen několik set metrů lesem a před očima se objeví skoro už mizející svět - tak nás okouzlí ten romantický obraz. Přes vrcholky mladých smrků a přes mokřinatou louku s ostřicí zahlédneme hladinu: pokojně tu mezi lesy leží rybník Doubravník.

      Napájejí ho copánky lesních pramenů,které se prodírají travou a prosakují mezi stromy. Dubiny, jež tu měly dříve domovské právo, byly už dávno vystřídané jehličnatým lesem, jen několik dubů na hrázi stvrzuje staré jméno.Voda v rybníku je temná, jako bývá tam, kde je na dně rašelina.Ale není špinavá - na kamenech pod výpustí se rozstřikuje průzračná a jiskřivá.

      Lesy okolo se zdají být bez konce a bez lidí. Je to však jen zdání, vždyť odedávna tady lidé brali od přírody její rudu a mezi vrcholky stromů jsou dodnes skryté staré těžní věže.

      V lese nad Doubravníkem je klid a pohoda. Pak najdeš v trávě mělkou studánku, spíše travnatou jamku, z ní vytéká nenápadný proužek třpytivé vody. A to je jeden z pramenů řeky, kvůli které tu jsme. Má jméno Doubrava, ale ti, kteří jsou odtud a kteří ji mají rádi, vždycky řeku nazývali, a tedy i nazývají Doubravkou. A někdy, jen tak pro sebe, tiše a něžně Doubravčičkou, svou Doubravěnkou. "Nepamatuji se, že by někdo z Chotěbořska řeku nazval jinak, pro každého to je jenom Doubravka. Snad tímto oslovením vyjadřují láskyplný vztah k řece i kraji," potvrzuje v jednom z mnoha svých článků o životě na Chotěbořsku Jaroslav Tichý, uznávaný ředitel školy v Chotěboři.