Nejmohutnější stromy naší země

     LISTNATÉ STROMY

     Jejich listy každoročně přinášejí lidem poselství o jistotě životních začátků, ale také o naději - to když svou nepřehlédnutelnou barevnou proměnou buky a javory dokazují nádheru podzimu. Mnohé napovídají i lípy, nejoblíbenější mezi stromy pro voňavou krásu, životní houževnatost, ale i vztah k historii národa. Daří se jim v blízkosti lidí a spolu s pevně zakořeněnými a dlouhověkými duby, které rostou spíše ve volné krajině a na hrázích rybníků, jsou právem mezi našimi mohutnými stromy nejpočetněji zastoupeny. Velké platany a topoly naopak klamou věkem i kmenem, protože rychle přirůstají. Co strom, to jiné podobenství. A všechny bez rozdílu, každý podle svého náš život obohacují….

     JEHLIČNANY

     Třebaže jsou jehličnany vývojově starší než stromy listnaté, ve srovnání s lípami a duby, se většinou nedožívají věku mimořádně vysokého. Souvisí to i s tím, že u jehličnanů, a to hlavně smrků a borovic, je hlavní přínos hospodářský. Jsou všestranným zdrojem dřeva pro stavebnictví, nábytkářství i dřeva palivového.
     Přesto se mezi nimi najdou výjimečné stromy ve stáří stovek let, stromy mimořádného vzrůstu, i když mnohé patří k jinak zcela častým druhům. Takovou je například nejmilejší z borovic – borovice lesní. Po staletí slouží lidem, a proto málokterá se může dožít přislíbených tří set let. Lidé borovice potřebují mnohem a mnohem dřív. Anebo modřín - má jehličí, a přece ho nechává opadat, jako to dělají stromy listnaté. Na podzim nádherně zezlátne a pak najednou leží na zemi měkká záplava hnědavého jehličí. Jeho jaro se hlásí zelenými hrbolky, které ho postupně zahalí do něžně zeleného pláště z nového jehličí, aby všichni viděli, že jaro je definitivní.

     Mezi příklady našich mimořádných jehličnanů patří stromy svou historii i pověstí starobylé a stále tajemné – tisy, také však i cizinka, která se u nás zcela zabydlela – urostlá douglaska tisolistá.

Nejen fakta – také několik zamyšlení najdeme v knížce, např.:

ZASLOUŽÍ SI VZPOMÍNKU

     „Sedávám po večerech u staré studny, kdysi dávno pracně vyrubané v třetihorní skále Jizerských hor. Každá jasná noc mi tu oživuje Kantovu myšlenku o ohromující síle dvou pólů celého vesmíru. O hvězdném nebi nad hlavou a o mravním zákonu v lidské duši. A zároveň přemýšlím o úchvatnosti přírody a také o moudrosti, kterou příroda obdarovává staré stromy. Tito velikáni se rozhodli vzdorovat bouřím časů zcela jinak než nizoučké travnaté pláně. Proto museli vydržet tolik ran a nesou tolik jizev na svých bohatýrských tělech. Proletí-li kolem nich vichřice či jen vánek, uslyšíte jejich krédo: nikdy se nebát! Nebát se bouří! Bát se jen vlastních slabostí. V moudrosti starých stromů je podstata tíhnutí, ba lásky k vytrvalému růstu a životu. V tom je i jejich neobyčejná, majestátní a inspirativní krása.“( Jan Petránek)

     Stromy si zaslouží, abychom je přijímali nejen jako zdroje dřeva, užitečné dárce všeho, co lidé mohou proměnit na peníze, ale i jako důležitou a působivou součást našich životů. Jejich mimořádnost je i v tom, že rostou v naší době, stejně jako před desítkami či stovkami let.

     Jsou živými svědky. A to je jejich přednost před hrady, kostely, sochami – nestudí strohostí stěn a neživým materiálem, naopak hřejí vnitřní silou, kterou dává příroda všemu živému. Ale je v tom i jejich slabina – jsou zranitelní a jejich život je konečný jako u všeho, čemu byla dána výsada žití. Zatím co hrad lze opravit a sochu zrestaurovat - živý organizmus zaniká nenávratně. Zůstanou nám, pokud máme to štěstí, vzpomínky pamětníků, někdy zápisy v kronikách, dopisy, kresby, fotografie. U stromů i slova pověstí…



Z úvodu k oddílu: POHANSKO

     Vyrůst do takových rozměrů, že vzbuzují obdiv – to není dáno všem stromům. Kterým se to podaří, u těch bývá jejich věk většinou počítán na stovky let. A po ten dlouhý čas jejich kořeny v zemi drží mohutný a hmotný kmen, živí těžkou korunu a umožňují dál růst, bránit se škůdcům i živlům. Skryté kořeny, neviditelné a přece bez nich by nebylo to, před čím stojíme s obdivem a často i úžasem.

     Obdobně i v lidské společnosti. Také tady jsou kořeny života neviděné a mnohdy i utajované. Lidé však mají rozum a srdce a jsou schopni se jimi dívat - proto si své kořeny nejen dokáží uvědomovat, ale jsou- li dostatečně moudří, tedy si jich vážit a z nich vycházet. Kořeny lidem dovolují žít v místech, kde žili předkové, a rozvíjet to, s čím oni začali. A my nabízíme čtenářům místo, kde země v sobě spojuje dávnou historii lidí s historii života zdejších stromů. Vznikl působivý a osobitý obraz krajiny, pro který se vžil název Pohansko.

     Záleží na každém z návštěvníků Pohanska, jak bude tuto osobitou a dnes záměrně neosidlovanou zelenou krajinu při řece Dyji vnímat, zda si připustí její výjimečnost v lidské i přírodní historii, anebo z ní převezme jenom to, co mu k obdivu nabízí příroda. A není toho málo: voda, země, stromy a jejich vzájemné proměňování umožnily vznik nejen zajímavé krajině jako takové, ale zdůrazňují i jednotlivosti : mohutné duby a lípy, tvarově zajímavé velké habry, jaké nejsou často k vidění, a protikladem rozlehlé louky s ostrůvky vysokých korun nebo úseky s vlhkým pralesovým seskupením u slepých říčních ramen… Tady je i království vodních ptáků, stejně jako místo k odpočinku migrujících ptačích velikánů. Žijí tu krásné srny s mláďaty a brouci, nad kterými zajásá nejeden pozorovatel. Ale přece jen nejvíc působí ti, které nelze přehlédnout a k nimž patří koruna nejvzácnější: stromy.