Pamatnestromy.cz :: Knihy : Aleje – krása ohroženého světa

Aleje – krása ohroženého světa

Autorka M.Hrušková přizvala ke spolupráci Václava Větvičku, regionální autorku z Kamenicka nad Lipou Jarmilu Válkovou, Stanislava Svobodu z Lysé n.Labem a Petra Milana z Říčan. Součástí knihy je i text Martina Skalského z občanského sdružení ARNIKA, protože odtud vyšla iniciativa obrany alejí spojená s peticí „Zachraňme stromy.“

Kniha je rozdělena do tří částí – v první je „něco málo teorie“ o alejích u nás, v druhé části jsou uváděny konkrétní příklady alejí z kraje Vysočina a Středočeského kraje, třetí část je věnována aktivitám Arniky.

Hlavní podíl na fotografiích, které knihu dotvářejí, má Marie Holečková. Podrobněji se píše o alejích v už zmiňovaných dvou krajích, ale tato problematika se týká celé republiky, proto autorka oslovila kolegy – stromaře z jiných koutů země, aby přispěli se zajímavými fotografiemi alejí „od nich“ – to vysvětluje spolupráci z větším počtem dalších fotografů.

Knihu vydal nakladatelský dům MF a její vydání podporovali s velkým pochopením.

„ Snažíme se v předkládané knížce alespoň na omezeném množství našich alejí ukázat, že krásné a osobité jsou a že bychom byli sami proti sobě, kdybychom je nechali zničit“, uvedla autorka na tiskové konferenci k vydání knihy.

Kniha je k dostání v běžné distribuci, objednávky: prodej@mf.cz

Ukázky

Alej u Habrů

Povídání o alejích v západní části kraje Vysočina jsme začali u Havlíčkova Brodu a na Havlíčkobrodsko se opět vrátíme. Úřední jazyk hodnocení, že “alej má vysokou biologickou a krajinářskou hodnotu“ naznačí, proč je třeba se za ní vydat, ale příroda se vyjadřuje výstižněji.
V Habrech, když z hlavní silnice od Havlíčkova Brod odbočíme do polí směrem ke Kysibelskému dvoru, tak hned za posledními staveními alej uvidíme. Zřejmě tam vedla obyčejná polní cesta k lesíku, a tak kolem vysadili břízy – třeba proto, aby ta skoro kilometr dlouhá cesta nebyla jednotvárná. Stalo se přibližně před sto lety a těch bříz vysadili sto sedmdesát sedm. Možná jich tehdy bylo víc, teď platí počet udaný v seznamu chráněných stromů, kam alej patří od roku 1986.
Byl to šťastný nápad. Břízy vyrostly do romantického půvabu, cesta s nimi je světem sama pro sebe. Nemohla jsem ty bělokoré krasavice počítat – a vlastně ani nechtěla - jen se těšila pohledem. Znám je v zeleném oblečení – docela se chtělo věřit, že se může mezi nimi objevit v zelené říze víla, rozhodit dlouhé vlasy se zelenými lupínky a zmizet znovu do stromové říše. Dala jsem za pravdu těm, kteří mi o kysibelské či haberské aleji vypravovali – on totiž každý, kdo jí prošel – a to v kterémkoli ročním období – rád vzpomíná. Požádali jsme o zapůjčení fotografií ve „ve zlatě“ dvě z obdivovatelek aleje, které za ní z Čáslavi rády jezdí a které měly fotografii této aleje ve své knihy o stromech „Lidé a stromy “ Autorky J. Grunfeldová a Z Prášková fotografie ochotně zaslaly..


Slivice na Příbramsku

Slivice jsou místem s jakousi osobitou přitažlivostí. Nevím, v čem to je - snad v jednotlivostech: kostelík s hřbitovem, seskupení stavení podstatně mladších než kostel, kapličky, které se střídají s lípami, památná alej ukazující na zmizelou cestu. Pravděpodobně však všechno dohromady a k tomu představa historie sahající do středověku.. Protože nejen pevnostní zdi, zdobnost renesančních zámků nebo pohled na královský hrad mohou vyvolat zvláštní pocit úcty i pokorného obdivu – jak jsem poznala, dokáže podobný pocit vyvolat venkovský kostelík s okolím, v němž dominuje zvláštní, neúplná alej staletých lip .
Stromy, jak rostou a kde rostou, co je u nich – to vybízí k představě toho, jak to původně v místě vypadalo, kudy lidé chodili ke kostelu, jak asi na ně jejich kostelík mohl působit. Protože v naší době došlo k různým změnám: nová silnice suverenně zaujala místo v krajině, přeťala původní cestu, jedna z kapliček s lípou tak zůstala za silnicí – snad aby zelená tabule se lvem u ní umístěná mohla upozorňovat, že je tu památná alej a že pokračuje ke kostelu. Tam je alej, která je spíše řadou – střídá se lípa, kaplička, lípa… Až tam, kde od kostela původně vedla cesta směřující k Lešeticům, vytvořily vzrostlé lípy působivou klenbu po obou stranách dnes už nepoužívané cesty. V aleji v roce 1941 bylo uváděno chráněných lip šedesát pět, v roce 2005, kdy byla ochrana aleje potvrzena, zbylo lip čtyřicet osm.
Tady se současnost připomene, ale málo vhodně. I když je možností okolo sportovního plácku dost, koš na basketbal je připevněn na nejmohutnější z lip, na tu, která by mohla vzrůstem odpovídat době předpokládaného vysazení památného stromořadí. Vypravuje se totiž, že lípy v aleji vysadili mniši jezuitského řádu, když přišli roku-1646 na Slivici. O tom, proč v části aleje zmizelo několik vzrostlých lip, které byly nahrazeny už od pohledu stromy mladšími, vím z vypravování, ale dost odpovídajícího pravdě. Lípy prý zničily granáty a střely z posledního boje mezi Rudou armádou a Němci v noci z 11. na 12. května 1945.právě v prostoru mezi Slivicemi a Milínem.V době, kdy měl být všude mír, tady duněla děla…
Abychom 20. století nekřivdili, kostelík od doby založení v době vlády Karla IV.prožil mnohé boje. Slivice se nacházejí poblíž Milína, a tím procházela důležitá Zlatá stezka i obchodní stezka linecká, které byly lákadlem pro loupežníky. Gotická věž slivického kostelíka je z masivního zdiva a s okénky ve tvaru střílen – lze předpokládat, že sloužila i obranným účelům. Kostelík však neodolal zásahu vyzbrojené nekatolické švédské armády, roku 1639 byl dobyt a vyloupen. Tehdy byly okolo jen lesy, vedle kostelíka, který byl farním pro okolní vsi, stála jen dvě stavení pro mnichy a fara. Od konce 17. století tu žili členové Tovaryšstva Ježíšova, tedy jezuiti, kteří odtud odešli na Svatou Horu. Osada Slivice zůstala samotou až roku 1826, kdy si kolem kostelíka mohli lidé stavět domy. Historie místa je tedy skutečně dávná.
Zřejmě i to ovlivňuje přitažlivost Slivice – k tomu hezké romantické okolí, úzké spojení s přírodou, místo považované za posvátné….